Výchova dětí

 

Hlavní je být jiný

Marná sláva, i to nejrozkošnější a nejhodnější miminko jednoho dne doroste do věku, kterému se vznešeně říká dospívání, ale spíš je to něco jako vzpoura. Dříve poslušný potomek se najednou začne chovat klackovitě, autority bude přehlížet jak lány a rodiče se pro něj stanou odstrašujícím příkladem konformity a nudy. "Vymezování se vůči rodičům k pubertě samozřejmě patří," říká dětská psycholožka Alena Vávrová. "I tak ale dospívající potřebují cítit, že jim rodina poskytuje bezpečný azyl a že je přijímá takové, jací jsou. Jinak ztrácejí půdu pod nohama a mohou pociťovat o to větší úzkost nebo vnitřní zmatek."

Období puberty je mimo jiné o prohlubování vztahů s vrstevníky, hledání své identity a o uvědomění si toho, kam patřím. S tím také úzce souvisí touha mladých lidí začlenit se do nějaké skupiny. Mít partu vrstevníků, se kterými sdílí názory, hudební vkus i styl v oblékání. Doby, kdy se za největší výstřelek mládeže považovaly vlasy po ramena a džínová bunda, jsou ovšem už dávno pryč a dneska nikoho neohromí ani pásek z řetězů nebo půlmetrové číro. Dospívající si můžou doslova vybírat z mnoha více či méně vyhraněných stylů. A ačkoliv vizuální stránka je jiná než před lety - je to pořád o tom samém.

Nejhorší je nezájem

Nejde ale zdaleka jen o vzhled, i když u stylů jako je emo, gothic, punk nebo hip-hop je hodně důležitý. Rodiče dospívajících řeší také to, s kým a jak tráví jejich děti čas. Což je podle psycholožky Aleny Vávrové rozhodně lepší, než kdyby jim bylo jejich dítě lhostejné. Máte-li problém s tím, jak váš teenager vypadá nebo s jakými lidmi se stýká, můžete zareagovat různě.

"Když jsem přišel v osmnácti domů s čírem, táta se mohl zbláznit a chtěl mě vyhodit z domu," vzpomíná dnes sedmadvacetiletý Petr. "Myslím, že to bylo proto, že mě naši měli docela pozdě, teď už jsou v důchodu. Rodiče mých kamarádů s tím byli víc v pohodě." Sám si myslí, že jako otec bude v otázce vzhledu celkem liberální. "Asi bych nesnesl nějaký přehnaný tetování nebo u holky moc vyzývavosti, ale jinak ať si děti nosí, co se jim líbí."

Možná to na první pohled vypadá jako boj s větrnými mlýny, protože puberťák nechce naše názory slyšet, ale podle Aleny Vávrové je v podstatě lepší nesouhlasit s jeho ohozem, než se před dospíváním svého dítěte schovat do pracovny. "Pokud pouze uplatňuji moc, dočkám se pravděpodobně toho, že se mnou bude moje dítě pouze bojovat," vysvětluje. "A když naopak projevím ostentativní nezájem, tak může dojít i k tomu, že potomek rezignuje na svoje dospívání a uteče například do nějaké formy závislosti, jako jsou drogy nebo anorexie."

Podle psycholožky není ovšem vhodný ani jeden z extrémních rodičovských přístupů. Ideální podle ní je, když rodiče zvolí zlatou střední cestu - nabídnou potomkovi svůj úhel pohledu (ve chvíli, kdy je ochoten naslouchat) a naslouchají mu (ve chvíli, kdy je ochoten mluvit). Nastaví mantinely (třeba ohledně příchodů domů) a důsledně trvají na jejich dodržování. A hlavně mu poskytnou prostor a svobodu pro utváření vlastních postojů (i kdyby se jim sebevíc nelíbily). Pak je dost pravděpodobné, že vztah rodič-dítě přežije i tak náročné období, jakým puberta bezesporu je.

 

co dělat, když je moje dítě emo? O jedné z nejnápadnějších subkultur oslovujících dospívající na počátku 21. století jsme nedávno psali v článku Pravda o emo. Odborníci z výzkumného oddělení Pražské vysoké školy psychosociálních studií nejenže hledali pravdu o příznivcích stylu emo, ale také sestavili pro jejich rodiče sedm následujících rad (které jsou víceméně aplikovatelné na každého potomka, který "ujíždí" na nějakém stylu): 1. Uvědomte si, že nejde o společenství nebo styl, kde by zpravidla hrozilo násilí nebo nátlak na protizákonnné či zdraví nebezpečné jednání dítěte. 2. Neukvapujte se v hodnocení, kritice, podezírání či nátlaku a snažte se především pochopit, co to pro dítě znamená, co mu to dává navíc proti jeho "životu bez emo". 3. Pokuste se ho nejprve bez kritického hodnocení a s upřímným zájmem na jeho nové zážitky, myšlenky, vztahy a přání vyptat a s porozuměním je vyslechnout, a je-li to možné, poznat i jeho nejbližší emo přátele. 4. Zjistěte si, oč mu, popřípadě i jim, v emo prostředí vlastně jde a jak si svůj vlastní život v současnosti a do budoucna představují a utvářejí, a vyjádřete své porozumění pro dobré stránky této nové zkušenosti, popřípadě i své obavy z toho, k čemu nevhodnému by je mohlo přílišné "prostestní odběhnutí" k emo svést. 5. Až pak si zhodnoťte, nakolik je nová "identita" emo pro dítě osobně důležitá; zda jde spíš o "hru" na něco zvláštního a nového, anebo zda jde o hledání opravdovějších vztahů a vrstevnické opory, jejichž nedostatkem dítě jinak právě nyní strádá. 6. Až pak také posoudit, zda v souvislosti s emo dítě nezačalo zanedbávat své běžné školní a domácí povinnosti, zda a v čem změnilo své chování, a zda nejeví známky sebepoškozování, jež si někteří nesprávně, i když pochopitelně, s příslušností k emo spojují. 7. Obraťte se na poradenská zařízení pro problémy mládeže tehdy, pokud dítě v souvislosti s emo soustavně a delší dobu odmítá o sobě a o emo hovořit, zjevně do tohoto společenství utíká před nároky a problémy svého současného života, popřípadě se objeví doklady o poškození dítěte po stránce jeho osobních vztahů a chování či duševního nebo tělesného zdraví.